►Five Nights at Freddy's - Fanfikce - 3 část◄

„Tak tohle je moje první noční směna v pizzerii," nevěřícně jsem si povzdechla.

Vyloženě se mi nějak do práce nechtělo...Měla jsem podivnou zlověstnou předtuchu už od samotného rána, ale neodradilo mě to od toho že si na této práci aspoň něco málo vydělám.

Přece jen ty zbylé studentské příspěvky co mi ještě docházejí i když jsem přerušila studium jsou pěkně na prd, a člověk stejně musí chodit do práce, nebo na brigády ( ano, i tak v mladém věku jako jsem já...ale mě to nijak nevadí, aspoň vypadnu na chviličku ven z domu).

Takový už je hold život...

Kopla jsem do sebe poslední šálek silné instantní rozpustné kávy – vzhledem k mému pití kávy, a mému mladému věku to sice moc dobré není že si dopřávám tolik šálků denně této nahnědlé svou vůní podmanivé tekutiny, která mě drží při životě den co den, ale jinak by to asi nešlo.

Bez kávy bych noc v pizzerce ani za nic nepřežila i kdybych měla to pověstné ''sakra štěstí'' tak ne.

Vstala jsem z pohovky a jedním stisknutím červeného tlačítka na ovladači vypnula televizi, ve které stejně dávali jen samé politické žvásty osvětové krizi. Bla, bla, bla!

Ještěže jsem nevystudovala ekonomiku a politikaření.

To bych tomu dala! Pomyslela jsem si, a vstoupila do svého pokoje kde už byla na ramínku které bylo zavěšené na skříni přichystaná moje tmavě modrá security košile společně s mojí modro-černou kostkovanou sukní která zaujímala své místo položená na posteli. Vzala jsem košili z ramínka, rozložila na postel a začala se převlíkat do své podle sebe poupravené security uniformy.

Za pár minut jsem byla hotová, a ani jsem se nenamáhala udělat si něco se svými neposlušnými vlasy. Zkontrolovala jsem, že mám vše potřebné: klíče, kartu, baterku, a mobil který / jak jsem zjistila/ byl zcela na pokraji své smrti...Úplně vybitý tak jsem se ho neobtěžovala strčit ho narychlo do nabíječky a nechala jsem ho jen tak bez rozmyslů doma.

...

Vyšla jsem ven bylo asi devět hodin večer, byla už tma a venku panoval obdivuhodný klid. Noční chlad mi jaksi otupoval mozek.

Loudala jsem se napříč ulicí rovnou k pizzerii s pocitem že už mě stejně nic nezachrání...To by mě snad muselo srazit auto, a já bych nemusela do práce. Cha! Cha! Ale to se nestane... Teda doufám že se to nestane! Opravdu bych nechtěla ležet v nemocnici s přeraženými kostmi z toho že mě porazil nějaký nepozorný řidič (blbec).

Došla jsem k vchodu do pizzerie která jako obvykle nevinně svítila tím svým sloganem, a vložila klíčky které jsem napřed vylovila z tašky do zámku, ten jen dvakrát hlasitě cvaknul, a dveře se hlučně otevřely.

Ve vnitř nebyla zas taková tma za co jsem byla přinejmenším ráda, a slepě jsem se snažila proplížit kolem Show Stage do kamerové místnosti.

Úspěšně se mi to povedlo, a já si potom co jsem si kamerovou místnost změřila pohledem odložila svou černou bundu (kterou jsem měla přehozenou přes uniformu, aby mi nebyla zima) na kancelářskou židličku za mnou.

Sedla jsem si, ale kamery jsem ještě neprojížděla, musela jsem přece jen uznat že na kamery je ještě trochu brzo až za půl hoďky začíná to právé peklo na zemi.

Pozorněj sem se zadívala na roztomilé obrázky od dětí zpodobňující zdejší maskoty, a dortík který stál na plechové bedně. Nedalo mi to a tak jsem tomu medvědovi na ( Jak že se to jmenoval? Freddy?) plakátu sáhla na nos, z obrázku uniklo roztomilé zapískání a já se nad tím musela mírně pousmát.

Sklonila jsem se ke své tašce a vytáhla krabicovou ledovou kávu kterou jsem začala popíjet, zároveň jsem si něco čmárala do malého tlustého bločku který jsem též přitáhla z domova.

...

Půlhodina utekla jako voda až mě to samotnou překvapilo. Utíkala jsem se ještě pro jistotu ujistit že jsem zamkla vchod a doslova tryskem doběhla zpět do kamerové místnůstky.

Usedla jsem a začala prohlížet kamery přitom jsem však dávala dobrý pozor na to, abych neplýtvala moc energie která mi měla vystačit na celou noc.

Uslyšela jsem šramocení v kuchyni, klikla jsem na displej ať mi kamera ukáže jaký viník rabuje kuchyni. Zobrazila se mi jen černota „Achjo...Už není ani jedna ráno a hned musí někdo otravovat!"řekla jsem si a v duchu dodala „Určitě v té kuchyni je to kuře a připravuje kuřecí Happy Meal".

Klikala jsem stála dokola na kameru. Co to děláš?! Energie! Šetři s ní!Můj rozum mě zastavil, a tak jsem chvíli nechala kameru na pokoji a usrkla si ledové kávy.

Hm, zajímalo by mě coby se dělo kdyby mi došla elektřina...

...

Foxy a jeho obavy

„Ne! Já do hlídací místnosti rozhodně nejdu!" zakroutila vzdorovitě hlavou blondýnka s oranžovými konečky a ve vlasech měla na jeden pramínek namotané asi čtyři bílo-oranžová pírka, právě se totiž Chica vrátila z kuchyně a potkala Mangle.

„No tak! Bude to zábava!" vykoukla z větrací šachty Mangle a mrkla svýma žluto-černýma očima na Chicu ta jakoby zázrakem pookřála a koutky jí zacukaly v mírném úsměvu.

Do místnosti vstoupil Foxy „Chico? Neviděla si Mangle? Určitě má zase něco v plánu."

„Ne, neviděla" Chica za zády sepjala prsty a nevinně postávala na místě.

Foxy se ještě víc mračil když se z větrací šachty ozvalo zahihňání.

„Opravdu si jí neviděla?" zkoušel to znovu a Chica se konečně zlomila „Dobře...je ve větrací šachtě a míří do kamerové místnosti" hlesla Chica a Foxy se zachmuřil.

Zakřičel na celou místnost „Mangle! Ty jedna prohnaná liško! Až já tě dostanu do svých rukou! Měly jsme jít všichni do Security místnosti společně!" odpovědí mu bylo další tentokrát už prohnané zahihňání. Foxy ještě zamumlal nějakou tu pirátskou nadávku a raději odešel.

„Cože?! Mangle míří do Security místnosti?"prohrábnul si nervózně své fialové vlasy Bonnie který rychle přispěchal do místnosti.

„Jo" odpověděla mu Chica.

„Tak to bude Freddy soptit až se tam s ní střetne"uchechtl se.

...

Usrkla jsem si ledové kávy a pohodlně se usadila na židly. Zatím byl klid.

„Ahoj zlato! Tak jak pak se ti tu hlídá? Co?" Kara leknutím sletěla ze židle na které doposud pohodlně seděla.

„Kdo...to..." vzpamatovala se a zvedla hlavu k větrací šachtě jejíž víko se, se strašlivým rachocením právě kývalo ze strany na stranu.

Před Karou se jevila dívka s bílo-růžovými vlasy,liščími oušky připevněnými na hlavě a přátelským úsměvem.

„he?"

„Tak neseď na té zemi jako pytel brambor!"napomenula jí Mangle a dívka se zmateně posadila opatrně zpět na židli.

„Ale vždyť jste roboti! Říkali mi že..."vykřikla Kara a ke konci ztišila hlas. „Jak ses sem dostala?"zeptala se.

„Šachtou" odpověděla suše Mangle a prohlížela si Karu svým černým okem, Kara sebou trhla.

„Ale vždyť jste...Vypadáte jako..." Kara jen ztěží ze sebe vypravila jednotlivá slova.

„Mýlíš se" ozval se odněkud hluboký hlas, ale od poznání krásný hluboký hlas. Do místnosti nakoukl z levých dveří kluk z hnědými vlasy a s hnědými medvědími oušky na hlavě, v ruce držel mikrofón a u krku měl elegantně upevněného černého motýlka.

„Kdyby něco...Tohle bývala soukromá místnost"neodpustila si nějakou tu kousavou poznámku Kara.

„Jak jsem řekl. Mýlíš se."

„V čem se mýlí?" Kara zmáčkla světlo na dveřích a posvítila si tak rovnou na Chicu která koukala do místnosti přes sklo.

„Můj dortík" zakňourala Chica a dortík se pomalu pohl a utíkal k ní. Šťastně ho u sebe sevřela v náručí.

„V tom že jsme roboti. Samozřejmě." Freddy přihmouřil své modré oči a zkoumavě se zadíval na Karu.

„Mangle kolikrát ti mám říkat...Do háje!" Kara celá vyděšená posvítila Foxymu který na ní vykoukl z pravých dveří baterkou do očí.

„Sakra! Sakra! Sakra! Holka přestaň mi svítit tou ďábelskou věcí do očí! Víš vůbec jak to pálí?" Foxy si zakryl své oči.

„Promiň..." pípla Kara a odložila baterku zpět na stůl.

„Za tohle bych tě normálně zabil! Ale...omluva se přijímá" zavrčel Foxy a mnul si oko.

„Ale Foxy...Drahoušku nebuď tady na..."

„Kara. Jmenuji se Kara" poradila Mangle.

„Tady na Karu hned tak nepříjemný" zahihňala se Mangle.

„S tebou si vyřídím pak! Proč pořád lezeš do tý šachty?! Purple gu..." zadrhl se „To zakázal!"

„Ale mě se to líbí!" zakňourala Mangle a skryla se do tmy která byla v šachtě jen její žluté oko jí varovně svítilo že je stále ještě pořád na blízku.

„Purple guy? Takže se mi to nezdálo..." zamumlala potichu Kara.

„Cos říkala?" zeptal se Foxy.

„Ale nic" zamračila se „Neměli byste se jen tak čirou náhodou vrátit na Show Stage? A ty ehm Foxy do svého pirátského kutlochu?" po očku se koukla na hodiny.

„Kara má pravdu" ozval se Freddy a pomalu odešel,ostatní ho následovali.

Kara si oddychla a svalila se na židli.

Ještě hodina a je z práce venku!

...

Po celou hodinu bylo v pizzerii až moc podezřelé ticho jen tak trochu taková podivná mini hádka mezi Foxym a Mangle bila trochu Karu do uší a také do očí když to sledovala na kameře.

Měla ještě 54% energie.

...

„Mě je jedno co říká Vincent!" zamračila se Mangle obejmula se kolem pasu našpulila trucovitě rty a zavrčela na Foxyho, ten jí zavrčení oplatil. Vzal jí pevně za ruku trhl sní a přitiskl si jí k sobě. Cosi jí zašeptal do ucha a Mangle se nervózně zavrtěla.

„Vážně Mangle...Nezahrávej si s fialovým mužem...Moc dobře víš co provedl mě..." Foxy ukázal na pásku na pravém oku a pokračoval „Zníčil by tě jako nic...Mangle. Já prostě jen nechci o tebe přijít!" obejmul jí a ona poplašeně vypískla „Tak dobře" Mangle sklopila zrak a odlepila se od Foxyho.

„Hodná holka" Foxy jí pohladil po vlasech, a Mangle před jeho rukou překvapeně ucukla.

Mangle sice byla jen o rok nebo dva mladší než Foxy,ale přesto k němu vzhlížela a měla z něj respekt. Proto jí překvapilo že je na ní v posledních dnech tak hodný.

Nikdy se takhle nechoval...

...

Budík radostně vypouštěl radostné dětské výkřiky a hlásil tak že Kaře skončila noční směna, začal na stole skákat nahoru a dolu Kara ho po chvilce umlčela svou rukou vstala ze židle oblékla si svou černou bundu, vzala si tašku, zapla v pizzerii světla v pizzerii přehodila režim baterie na úsporný ( funguje jen ve dne) a vydala se k východu odemknout, a co nejdříve z tohodle místa zmizet.

„Ty už jdeš?" překvapeně se otočila a zjistila že těsně za ní stojí Freddy ten kluk s medvědími oušky.

„Musím" odvětila a odemkla, tím do chodby pustila trošku denního světla.

„Snad se ještě uvidíme" Freddy se otočil a odešel do šera k Show Stage kde na něj čekali ostatní.

Kaře jeho tón připadal až moc nápadně smutně.

Proč je Freddy smutný?

Celou cestu domů jí to pořád vrtalo hlavou, a k tomu měla divný pocit že jí někdo asi sleduje.

Kdesi někde za ní zapískala guma od pneumatik, a kolem ní rychle jako blesk projelo dlouhé černé auto, jen tak,tak stačila uskočit na chodník. Uviděla ho. Jeho samotného i ty jeho fialové vlasy.

Fialový chlápek...Hrozivý Purple guy... Vincent který jí první den provázel po pizzerii...

TO BE CONTINUED...

Vaše Keiko :))