I.

A JE TO TADY! MOJE DENNÍ DÁVKA MÉHO PONÍŽENÍ...

Kdy mlátím do mříží jako smyslu zbavená, a snažím se dostat ven z cely. Vím že to nemá cenu,ale za pokus to stojí...

"Pusťte mě ven!" křiknu na dvě procházející gorily (moje vlastní pojmenování pro ostrahu) a vší silou kopnu do mříží až se nepatrně zachvějou.

"Už zase subjekte 6?" zasměje se jedna z goril.

"Žádnej subjekt ! Mám jméno!" zavrčím a znovu kopnu do mříží tentokrát třikrát za sebou a poněkud silněji.

"Koleduješ si o šipku šestko" řekne druhá gorila splnohodnotnou dávkou svého ubohého humoru.

„Posluš si šmejde"odseknu a opřu se schválně o mříže s tím že nezapomenu do nich znovu kopnout a poslat gorily do háje.

...

Šipka je pro mě skoro vysvobozením z pekla. Vždy se probudím někde jinde ale né v cele...

Tentokrát jsem se probudila v místnosti která byla osvětlená snad tisíci zářivkami a jedna z zářivek mi právě svítila do obličeje.

Zamžourala jsem a pokusila se posadit což se mi bez problému povedlo (né jako posledně když se se mnou točil celej svět).

„ No to se podívejme! Šestka naše známá firma" řekne o pár minut později chlapík s brýlema který mě ráčil naložit na nemocniční vozík a veze mě kamsi do tramtárie.

„Je to jediná možnost" zabručela jsem a chlapík už na to nic neřekl,protože se mnou vjel do ještě více osvětlené místnosti než té předešlé ve které jsem se probudila.

Všude byly pečlivě položeny vedle sebe různé doktorské a vědecké věcičky skalpel, kádinky (ve kterých něco bublalo a byly spolu divně propojené) a nádobky s dezinfekcí?

Ach,ne... Ten idiot mě zavezl na pokusy! Tak pevně jsem věřila že se tomu vyhnu...

Z myšlenek mě probralo to že do místnosti vstoupil další chlap(kterýmu budu přezdívat stařík protože má šedivé vlasy).

"Další neposlušný subjekt?!" optal se a radostí se mu rozzářily oči jako malému dítěti které dostalo novou hračku na hraní,a sjel mě zkoumavým pohledem od hlavy až k patě.

Raději jsem nic nenamítala.

Zamračila jsem se když jsem se po chvíli posadila na židli a on mi začal prohlížet obličej a oči.

„Nezvyklá barva očí" zamumlal si pod fousy a něco si načmáral propiskou do bloku.

Přípomínalo mi to zrůdnou Mengelovu ordinaci... Bolest, hrůza a zrůdnost Mengeleho ordinace...

Toho klidně mohl ztvárnit tenhle šílenej vědec i když tato událost a pokusy se udály před mnoha lety ještě se na ně nezapomělo a něco se z toho zachovalo... Nějaké záznamy kterými se tito gangy a jejich vědci inspirovali...

Faktem je že tato ordinace není zrovna „ordinací v růžové zahradě".Co bylo ale nejdivnější že se tady tomu doktůrkovi přezdívalo„bílý anděl smrti" a z toho mě mrazilo.

...

Pár minut se nedělo nic až když vzal do ruky skalpel a nutil mě ať si lehnu na operační stůl mi vše docvaklo... Tento doktor je opravdu šílenec.

Prudce jsem vstala když se vzdálil a na nic jsem nečekala. Vyběhla jsem v bílé košili (která spíše připomínala šaty) na chodbu.

Rozhlédla jsem se vpravo a vlevo a volila jsem jakou cestou se dát...

Zvolila jsem pravou ale ta (jak se ukázalo) je slepá...

„Valerie...mě neutečeš..." zaslechla jsem a měla jsem sto chutí zakřičet že nejsem žádná Valerie ty starej blázne! Ale to bych se prozradila,místo toho jsem se skryla za komínek krabic a doufala že mě tu ten starej doktorskej blázen nenajde...

"Valerie...vím že jsi za těmi krabicemi..." No do háje! Ten je nějak chytrej! Zanadávala jsem si v duchu a krčila jsem se dál za krabicemi.

Staříkův stín se stále přibližoval ale v tom ( asi mě bůh má opravdu rád) jsem si všimla dvířek dobře skrytých v bílé podlaze. Opatrně jsem nazvedla víko a vklouzla do tmy...