III.

ZPRVU JSEM BYLA VE STAVU NAPROSTÉ SLEPOTY...

Moje oči mě nechtěly vůbec poslechnout. Až když jsem se musela zaměřit na oloupanou cihlovou

zeď,zrak se mi jakoby zazrakem vrátil do normálu.

Těkala jsem pohledem ze strany na stranu , a bylo mi úzko až pak po chvíli jsem zaznamenala že předemnou někdo stojí a určitě se mou zmateností náramně baví.

Uviděla jsem před sebou stát kluka kterému přiměřeně mohlo být víc než mě nebo mu také mohlo být míň. Každopádně vypadal že je opravdu starší než já... Všimla jsem si že má hnědé vlasy které ostře kontrastují s jeho zelenýma očima kterýma si mě zvědavě prohlížel... Moc se mi teda ten jeho pohled nezamlouval.Musela jsem opravdu působit dojmem naprostého idiota, protože jsem se přistihla že na něj zírám dobrých pár minut. Opravdu bych si nejradši nafackovala.

Odvrátila jsem zrak raději někam stranou a úzkost ve mně sílila. Měla jsem nutnou potřebu něco říct nebo spíše vykřičet a možná by to vyznělo spíše hystericky protože moje nervy už za ty roky tady strávené dostaly opravdovou nálož ponížení. Já se ale přesto dokázala nějak od těch vlivů odpoutat a obrnit se proti nim. Jasně že to nebylo moc příjemné když s vámi někdo silně třískl o mříže, ale to byla doba když jsem celu neobývala sama ale s jednou šílenou holkou která si také toho vytrpěla dost. Tak jsem jí to aspoň usnadnila tím že jsem se jí jednoho večera vzepřela , a sprovodila jí z toho už dost tak ohavného světa.Ano, já jí zabila. Pomalu ale rychle. Musím teda říct že jsem se v tom přímo vyžívala přímo jsem byla ve stavu nepříčetnosti, a tak vznikla moje strašlivá pověst že jsem nebezpečná.Dokonce jsem byla přeřazena do „lépe" střežené cely.

No nedalo by se říct že byla opravdu dobře střežená tu a tam kolem prošli dvě gorily nic víc. Jak já ty gorily ráda štvala ,stálo to za to když jsem nic moc na práci v cele neměla leda tak chytání malých šedých myšek které ke mně s velkou oblibou lezly. Byla jsem taková myší matka.

Sice nás jednou za rok pouštěli do jakési umělé místnosti která byla počítačově upravená tak aby to vypadalo že jsme v lese. Co na tom bylo, ale nejpodivnější bylo to že každý rok se v té místnosti ztratila jedna dívka jeden subjekt... Od té doby mi to vrtalo hlavou že vždy zmizely ty nejslabší kusy co tu byly vězněné... Já se neztratila nikdy raději jsem se plaše držela poblíž východu...

Něco v té místnosti muselo být něco strašlivého. Až jednoho dne se místnost zrušila úplně a už nás nepouštěli nikam... Zřejmě jim to jedné noci uteklo a spustil se alarm.

Zavrtěla jsem hlavou abych se vrátila do přítomnosti. Co bylo to bylo...Nikdo mi to z paměti nevymaže...

„ Kdo sakra si?" odvážila jsem se poněkud drze zeptat zatímco se můj údajný zachránce opíral o zeď a pořád na mě zíral což mě už začínalo pomalu štvát... „ A co jsi zač?!" to už znělo možná hystericky ale já to spíše řekla nabručeně, dívala jsem se jinam zatímco mě ten kluk pobaveně pozoroval...

„ A kdo jsi ty?" jeho odpověď na otázku otázkou mě šokovala. Byla jsem zvyklá že mi vždy každý odpoví přímo. Váhala jsem jestli se mám představit a projevit trochu té slušnosti co ve mně někde v mém nitru dřímala.

Očividně jsme se ani jeden k tomu představování moc neměl... „ Jsem Ryan" řekl ale na druhou otázku co je zač zřejmě s odpovědí nespěchal. „ Ty budeš ta vyvolená Valerie co se měla stát mazlíčkem bílé smrti?! Tipnul si „ Tak mi říká jen te starý blázen" odpověděla jsem podrážděně.

„Jsem Arianna" řekla jsem a podala jsem mu ruku, ale nepotřásl sní sama jsem se divila kde se ve mně vzala taková slušnost...Stáhla jsem ruku zpět podél těla. Zase si mě změřil tím svým pohledem . Začínala jsem tento pohled přímo nenávidět. „Nebyla jsem jeho mazlíčkem..." řekla jsem nabručeně „ Ale měla ses jím stát" řekl.

Kruci! Odkud to všechno bere ?

„Hm..."řekla jsem místo odpovědi a on se uchechtl „ Co je tady tak vtipnýho?" ponechávala jsem si svůj podrážděný tón. „ Ta tvá tvrdohlavost co z tebe vyzařuje" znovu se nad tím uchechtl. „Aha..." skenovala jsem zem protože další jeho pohled bych nesnesla. Radši bych byla ráda za to kdyby mě Pan bílá smrtka zabil... „ Jak ses sem vůbec dostal?" vrhla jsem na něj nedůvěřivý pohled. „ To tě nemusí zajímat „ zavrčel a mě naskočila husí kůže. No super jsem tu s neznámým chlapem násilníkem v chodbě kde je skoro tma jak pytli, a ještě k tomu mi nechce nic říct! „No fajn pane tajemný něco si ujasníme...Jak si tu mohl přežít?" „ Když víš jak přežít...Přežiješ" pronesl klidně a to mě také překvapilo sice vypadal jako ten co se v kurzu přežití vyzná ale stejně... Jeho oblečení které se skládalo s džín černého trika a černé kožené bundy spíše připomínalo člena nějakého hajzl gangu.

Už bylo ze začátku jasné že jsme se oba vykašlaly na vykání, ale nechala jsem to plavat.

„Zajímalo by mě co tu děláš ty „ řekl samolibě „ No já..."zaváhala jsem. Neměla jsem patřičnou jistotu že mu můžu věřit tak jsem se raději zadrhla.

„ No?" povzbudil mě.

„ Tak dobře" povzdechla jsem si „ Jsem na útěku" připadala jsem si jako nějaké malé děcko když jsem to řekla.

Čekala jsem že Ryan něco namítne nebo spíše pochopí proč jsem na útěku,ale on mlčel... A to mě znervózňovalo. Čekala jsem překvapený pohled cokoli co by mě od útěku odradilo... Místo toho jsem si vysloužila souhlasné zamručení.

Mluvím s ním jako kdybych ho znala od jakživa a byla jeho stará známá...Připadalo mi že moje mysl ví o koho jde ale nechce mi nic prozradit ani tu sebemenší informaci. Zůstavaly mi jen vzpomínky na ústav a na celu, i na dětství které jsem si tu prožila.Zkažené dětství... Zkažené...

„Pomůžu ti" ozvalo se a já myslela že sním „ To jako vážně?" moje ústa se otevřela nevěřícně do tvaru O. „ Děkuju..."poděkovala jsem „ Tak jdeme ne?" „ Co ? Kam jdeme?" byla jsem z toho celá paf a tak ze mě vypadla tato hloupá otázka „Najít východ" odpověděl a já opatrně přikývla.

...

Kráčeli jsme dlouhými chodbami a já začala opravdu věřit v to že tohle je zatraceně nekonečný labyrint.

Naštěstí jsme cestou nepotkaly někoho z údajných pacientů... Maximálně jsme tu a tam zaslechly

divné zvuky ale jen abych to do předu nezakřikla...

„Snad se nebojíš?" řekla jsem se smíchem když se někde poblíž nás se ozvalo šplouchnutí a Ryan se znepokojeně ohlédl. „ Ne"odpověděl a upřel pohled na konec chodby. „ Tak co se to děj..."zmlkla jsem když mě chytl za zápěstí ( na kterém budu mít možná modřinu) a zaplul se mnou do jakéhosi otvoru ve zdi kde byla ještě větší tma že by se to ani k pytli nedalo přirovnat,a zároveň mi naznačil že mám mlčet.

Pozorně jsem naslouchala zvukům které se s chodby linuly. Ozvaly se kroky a naštvané funění. „ Co to má být ?" „ Ty tu pusu nezavřeš že?"řekl a přikryl mi ústa svou dlaní. Moje nutkání ho kousnout sílilo ale to by nám nesmělo jít pravděpodobně o život tak jsem toho nechala.

Dívala jsem se škvírou zvědavě do tmy, malém jsem vyjekla když se do škvíry nacpalo čísi oko které červeně zářilo. Cloumala jsem sebou že chci odtud rychle vypadnout, ale to už osoba které patřilo oko řekla „ Proč jí pomáháš?" „ Mě si nepomohl!" znělo to chvílemi smutně a zklamaně „ Za to mi zaplatíš!" řekla osoba a zmizela i se zlověstným smíchem z chodby. Zanechala na zemi jen plně funkční baterku po které jsem se chtěla chvílema natáhnout a využít jí ke svým potřebám.

„Pusť!" zamumlala jsem Ryanovi do dlaně a on to zřejmě nepostřehl tak jsem ho kousla „ Zatraceně co to děláš" chytl se za ruku. „ Měl si mě pustit" zasmála jsem se škodolibě a vylezla jsem z úkrytu na chodbu. Shýbla jsem se pro baterku.

Podívala jsem se na Ryana který měl nepříčetný výraz a jen tam tak postával. „ Ryane si v pohodě?" couvla jsem protože se mu nebezpečně zaleskly oči. Byl v jakémsi tranzu. Odolávala jsem tomu k němu přistoupit a zatřást s ním. „ Co? Jo jsem"promnul si zátylek, a já křečovitě svírala v rukou baterku a zároveň očekávala že na nás někdo vyskočí a já ho tou baterkou majznu po hlavě.

„ Kdo to byl?" zeptala jsem se po chvíli „ Jen nějaký další šílený subjekt" odmávl to

Nevěř mu

našeptával mi jakýsi hlásek v hlavě.

Proč ti vůbec pomáhá?

Ozval se ten hlásek znovu a tentokrát byl neodbytný marně jsem se ho snažila ignorovat.

Ryan se zničehonic zastavil „ Jsme na místě" řekl a já vykročila vpřed.

Oslepilo mě jasné světlo a předemnou se rýsovalo...

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ   

Hooj! :D

Všechny vás zdravím pokus ste došly až sem tak gratuluji!

Vyrobila jsem takovou "delší" část tak doufám že se líbila kdyžtak napište do komentářů

(budu moc ráda) :)