IV.

PŘEDEMNOU SE RÝSOVALO...

malé jezírko,které osvětlovalo denní světlo a táhla se kolem něj podivná mlha. Světlo jsem proudilo skrze trhliny ve stropě který jak jsem si myslela byl z kamene.

Jeskyně... Ano,tak by se to tu dalo nazvat. Opravdu to tu vypadalo jako v jeskyni, sice to byl podzemní východ a opravdu netuším jak se tu vzalo to jezírko ( třeba je umělé né přirodní protože v dnešní době není nikde jezírko s tak úplně čistou vodou).

Teď jsem především přemýšlela nad tím jak se dostanu ven... tedy dostaneme teda pokud Ryan bude se mnou pokračovat v cestě, teď tu opodál stál a zíral na jezírko tak užasle stejně tak jako já. No, ale možná méně udivěněji.

„ To, to máme podplavat?"

„ Očividně jo" přistoupil blíž k jezírku

Moje obavy se potvrdily... Podplavat tohle? Takhle se dostat na svobodu? Teda představovala jsem si spíše nějakou šachtu která nás vyhodí rovnou ven z ústavu nebo velkou osvětlenou díru ze které vylezeme... Ale musím říct že dostat se ven jezírkem byla lákavá představa, a že to jezírko může být opravdu hluboké...

Byl tu ale malý háček...

Ne, tím háčkem nemyslím to že vlezu do vody, vynořím se a přes bílé šaty bude prosvítat všechen

''můj'' majetek. Tím myslím co nás tam nahoře čeká ?

„ Ano? Vždyť nevíme, ani jak je to dlouhý a hluboký!"

„Nevíme" pokrčil rameny. „Horším případě se utopíme a nedostaneme se nikam" řekl ledabyle.

„Ty teda umíš zvednou člověku náladu" protočila jsem oči, a hloupě jsem dál stála před mým vysněným východem z pekla.

Opravdu jsem si to představovala takhle ? Nechci být nevděčná ale... Opravdu se chci dostat ven?To už jsem klidně mohla dovolit staříkovi aby mě zabil...

Zakroutila jsem hlavou.

„ Hele věř mi je to lepší než chcípnout tady"

„To podle tebe to je nejlepší řešení... Já nic neříkám" dala jsem ruce nahoru na znamení nesouhlasu.

„ Chceš se odtud dostat ne?"

„ Jo..." zaváhala jsem „ Chci"na jazyku mi ale přistála otázka „ Proč mi vůbec pomáháš?"

„ Proč bych neměl?" věnoval mi zase ten svůj originální pobavený pohled.

„ Tak promiň že vůbec něco říkám,ale zničehonic se objevíš jako blesk z čistého nebe, zachráníš mě a pak mi nabídneš že mi pomůžeš se odtud dostat? Není to trochu na hlavu?" spustila jsem salvu otázek a divoce máchala kolem sebe rukama.

„ Jo je, taky se mi tomu nechce věřit"

Po jeho slovech jsem se musela zasmát„ To jsme dva, už jsem myslela že tu umřu" popošla jsem blíž k jezírku které působilo tak nějak klidně.

„ Měli by jsme odtud vypadnout"

„ Měli?"

„ Ty nepůjdeš?" kývla jsem směrem k jezírku.

Kývl hlavou na souhlas.

„ Tak vidíš"

„Nečekal jsem že mi holka jako ty bude rozkazovat"

„ Proč? Protože jsi starší?"

Zasmál se „ chytrá"

„ Hele kdybychom radši místo toho hádání konečně odtud vypadli?"

„ Tohle byla hádka?" stačil říct,ale to už jsem skočila do přijemně studené vody s očekáváním že skočí taky.

...

Vynořila jsem se na neznámém místě s hlasitým lapáním po vzduchu.

Všude byl cítit pach spáleného dřeva a bůhví čeho ještě. Vyskočila jsem na břeh , a nelámala si hlavu s tím že moje bílá šato-košile prosvítá a že já jsem mokrá od hlavy až k patě.Je pravda že jsem se trošku třásla zimou.

Zahleděla jsem se do dálky na ústav který se na kopci hrůzostrašně tyčil jako nějaký strašidelný hrad ještě k tomu přidat vlčí vytí a strašidelná atmosférka je na světě.

Uslyšela jsem hlasité cákání a podívala jsem se tím směrem kterým bylo slyšet.

Jak jsem předpokládala Ryan se v přece jen vynořil a v mžiku byl umě ani jsem nemrkla. Nechápu jak se mu to tak rychle povedlo.

„ Co si to tak prohlížíš?" zeptal se.

„Nemůžu uvěřit že jsem venku..." vydechla jsem.

„Na to si zvykneš. Ty si ještě nikdy venku nebyla co?" přehodil mi přes ramena svou koženou bundu která byla o něco míň mokrá než byly moje šaty. Jak gentlemantské.

„Ne,nebyla"

Za pár chvil mě ale chytl záchvat radosti.

„ Já to dokázala! Teda my jsme to dokázaly! Jsme venku!" začala jsemse smát a točit se vesele do kola.

„Překvapuje mě že máš z toho ještě radost" „ Teď příjdou starosti" řekl potichu a tím tak přerušil mou neutuchající radost.

Otočila jsem se vstříc krajině. Očekávala jsem podzimní barvy, spadané listí a přijemné barvy...

Místo toho šero a šeď...

Mrtvá krajina...

Krajina smrti

Tohle byla ta krutá skutečnost... Válka zníčila všechnu krásu matky přírody...

Les-vypálen...

Louky a pole to samé...

Všude chemikálie a zkáza tam kde řádily atomové bomby... Opravdu už se svět a lidstvo takto zkazilo? Tohle opravdu dokázala udělat lidská bytost? Bylo mi z toho zle kolik nevinných lidí a zvířat přišlo tady právě na tom místě kde jsem se zhroutila na kolena o život... Soucítím s nimi, cítím jejich přítomnost kolem sebe jako kdyby ještě žily a žádaly si mou pomoc... Ani památky po rostlinách a stromech... Dopadly stejně jako přešličky a plavuně v pravěku...

„Měli pravdu..." klečela jsem a dívala se na tu zkázu a pořád nedokázala tomu uvěřit.

Všimla jsem si jak se ve vzduchu vznášejí ještě zbytky popela.

Někde daleko od nás se ozvalo křupnutí větvičky.

Zhusté mlhy která to tu obklopovala se vynořila dívka v černé kožené bundě a v sukni se síťovanýma punčochama ( nebo to byly podvazky těžko říct) každopádně slušně oblečená rozhodně nebyla ( teda aspoň byla oblečená víc než já).

Měla černé vlasy a modré oči které mě a Ryana probodávaly šíleným pohledem a u pasu měla připěvněnou bouchačku.

„ Jeto ta správná ? Štěně"vyštěkla a elegantně se postavila.

Pak pohlédla zpříma na mě a v tu ránu jakoby se změnila.

„Neboj se už si v bezpečí. Eh?"

„Jsem Arianna" řekla jsem skrčeně.

„Arianno" dodala.

„Říkají mi Nikita" řekla ;přehnaně sladce, ale spíše to vyznělo jako předení kočky.

„Neříkají mi tak pro nic za nic"upozornila mě a doplnila to šíleným smíchem.

„ Tak jdeme!" zavelela.

„ Ty nepůjdeš maličká?" pozvedla tázavě obočí.

„Neříkejte mi maličká"zamračila jsem se.

„ A já se snažila být jenom milá. Nu což sama sis to zkazila"řekla a Ryan raději mlčel a to mě mrzelo.

„Pohni!" strčila do mě když jsem se snažila vyškrábat na nohy a nasadila mi pouta.

„ Co to má..."

„ To jen pro případ že bys chtěla frnknout" mrkla na mě a popostrkovala mě vpřed.

„Musíš být vždy taková? „zahřměl Ryan.

„Copak? Štěnějestli se ti něco nelíbí řekni to pokud ne tak buď laskavě zticha"

„Dělám jen svou práci Štěně.Patřím k tvému oddílu a jsem ve vyšší pozici jak ty proto ti můžu velet" zasalutovala a já to vše musela poraženecky vyslechnout až do konce.

Proto když se Nikita nedívala pokusila jsem se vyprostit svá útlá zápěstí z pout.

„Ale, ale ptáček nám chtěl uletět" chytla mě za vlasy až jsem začala litovat proč je mám tak dlouhé a hlava se mi zvrátila dozadu.

„ Au"sykla jsem bolestí a ona se ušklíbla a upravila mi pouta podle velikosti mého zápěstí.

Kam mě to sakra vedou? A co se mnou bude?

Jak se říká z pekla do pekla...

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

Hooj:D

Tady vám přináším další kapitolku doufám že se vám líbila pokud ste dočetly až do konce :)).